Odvolat oblíbeného ředitele užitečné instituce může jen úplný ignorant. Nebo arogantní politik, který chce zadupat do země snahu udělat z Prahy lepší místo pro život. Nebo politik, který ví, že přijde chvíle, kdy bude muset předložit veřejnosti k připomínkám návrh územního plánu a vysvětlovat, proč v něm chybí občanská vybavenost nebo pravidla pro zástavbu velkých transformačních či rozvojových ploch.
Nejsem deset let v komunální politice proto, abych vyměnila mediální klid za přihlížení tomu, jak plán připravuje architekt, který není připraven respektovat schválené zadání, chránit elementární veřejný zájem a dělat kompromisy se svojí velmi vyhraněnou představou o flexibilním plánu. Tedy plánu, který podle Romana Kouckého „nesmí obyvatele mást falešnou jistotou o podobě jejich sousedství“.
Za záchrannou brzdu jsem zatáhla proto, že územní plán nemá být diktátem úzké skupiny architektů, ale dohodou mnoha zájmových a názorových skupin. Územní plán je DOHODA o využití území a její tvůrci musí chtít hledat a umět nalézat dohodu s velkým množstvím aktérů. Nejde o to prosadit tvůrčí zájem Romana Kouckého, ale najít proces dohody různých, často protichůdných zájmů.
Územní plán je de facto právním předpisem o tom, jaké město chceme a jaké město nechceme. Je právem, ale i povinností obce prostřednictvím volených zástupců stanovit všem vlastníkům pozemků i všem uživatelům území pravidla a podmínky pro zástavbu a přestavbu. Územní plán musí řešit konflikty v představách o využití území, musí umět sladit veřejné a soukromé zájmy.
Excentrická teorie
Místo dohody jsme však byli nejprve svědky zveřejnění excentrické teorie, dostupné v obsáhlém textu Koncept odůvodnění. V něm najdeme vedle smysluplných předsevzetí (např. respektování historických struktur města, či aktivní hledání nových postupů tam, kde se dřívější metody plánování neosvědčily), také neskrývané pohrdání současnou legislativou, nebo úvahy o tom, že soukromé pozemky jsou části území „ponechaných samoorganizaci prostřednictvím nekontrolovaného a nekontrolovatelného chaosu“.
V dalších letech příprav následovalo opakované nerespektování pokynů státního dohledu (tj. pořizovatele, kterým je odbor územního rozvoje), a tedy opakované vracení návrhu k dopracování, přičemž Roman Koucký se jednání s pořizovatelem systematicky vyhýbal a na jednání posílal jen své podřízené. Legislativní zmetek, který architekt Koucký předložil magistrátu na podzim 2015, se mu nepodařilo opravit ani ve verzi zveřejněné v květnu 2016. O tom, zda alespoň verze odevzdaná v září, je legislativně v pořádku, zatím oficiální zprávu nemáme.
Mít plán v souladu se zákony této země je však podmínka nutná, nikoli dostačující. Spor tedy není o to, kdy se konečně dočkáme návrhu respektujícího demokraticky přijaté zákony, ale o to, nakolik má plán odrážet osobité myšlenky zpracovatele materiálu, nakolik má respektovat zadání schválené zastupitelstvem a nakolik má reflektovat koncepční požadavky městských částí. Pro názornost uvedu tři příklady sporu o obsah plánu.
Neviditelná občanská vybavenost
Ve schváleném zadání je uvedeno: „Vzhledem k tomu, že kvalita a dostupnost občanské vybavenosti nedílně souvisí s kvalitou života, bude jejímu rozmístění v území věnována odpovídající pozornost. Plochy pro umístění občanské vybavenosti budou řešeny buď jako samostatně vymezené lokality, popř. dílčí plochy v lokalitách nebo jako popis v rámci návrhu způsobu využití lokalit. Plochy pro umístění občanské vybavenosti budou ve výkresové dokumentaci zobrazeny dle potřeby jako plochy, linie nebo body / značky.“
V závazné části návrhu však po současné síti občanské vybavenosti není ani stopy. Co to v reálném životě znamená? Pokud chce někdo zrušit léčebnu dlouhodobě nemocných v Bubenči (takový návrh je oficiálně na stole), potřebuje k tomu nyní změnu územního plánu. O věci se tedy veřejně ví a je možné definovat, zda vůbec a za jakých podmínek lze tuto veřejně prospěnou funkci přesunout jinam. V případě, že by platil nový územní plán, jak je nyní připraven, funkce sociálně-zdravotní by z místa zmizela bez jakéhokoli zásahu veřejné moci (jedna ze dvou budov LDN v tom místě je totiž soukromá).
Pravidla pro zástavbu velkých rozvojových a transformačních území
Schválené zadání předpokládá regulační plány a územní studie pro transformační lokality takto: „Podmínka pořízení regulačního plánu [územní studie]bude stanovena pouze ve zvláště odůvodněných případech po prověření, že pro určité plochy nebo koridory není pro jejich specifickou polohu, význam nebo rozsah, možné stanovit dostatečně určité podmínky uspořádání nebo využití území (zejména např. v rozvojových lokalitách velkého rozsahu, kde bude nutné řešit rozdílné zájmy nebo střety zájmů, zkoordinovat řešení dopravní a technické infrastruktury apod. nebo pro významné plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury).“
V návrhu plánu však není ani pro jednu z mnoha transformačních lokalit stanovena povinnost zpracovat podrobnější dokumentaci. Přitom v těchto územích se předpokládá více než 60 % veškeré stavební aktivity ve městě. Opravdu chceme, aby např. rozhodnutí o umístění centrálního parku v lokalitě Nákladového nádraží Žižkov probíhalo v neveřejném jednání na stavebním úřadě? Opravdu si můžeme myslet, že se soukromí investoři rychle domluví na vhodném umístění nekomerční občanské vybavenosti, a opravdu chceme, aby hlavní město bylo při zástavbě velkých ploch odsouzeno do role řadového účastníka územního řízení?
Izolační zeleň
Třetí příklad ilustruje opakovaný požadavek městských části, který zatím zůstává oslyšen. Praha má řadu míst, kde jsou obytné domy odděleny od kapacitních komunikací zelení. V řeči územního plánu jde o tzv. izolační zeleň. Tvůrci plánu jí právem vytýkají, že je leckdy ošklivá, protože špatně udržovaná. Aby nekazila dokonalý obraz budoucího města, z návrhu ji zcela vypustili. Městské části se bouří, neboť dobře vědí, že kromě ještě ošklivějších hlukových zdí je izolační zeleň jeden z mála nástrojů, jak obydlí alespoň částečně ochránit před hlukem a emisemi z kapacitních komunikací.
Není tedy pravda, že politici nekorektně intervenují do práce odborníků. Vyžadují jen plnění původní objednávky – schváleného zadání. Jsou to totiž právě politici, kdo budou návrh předkládat veřejnosti, před veřejností obhajovat a následně jej schvalovat.
Co bude dál?
Hlavní město si principiálně nemůže dovolit být v jakékoli službě, kterou si objednává a platí, závislé na jednom dodavateli. Následky takové závislosti můžeme sledovat na kauze Opencard. Tým, který připravuje návrh územního plánu, bude doplněn a posílen. Do konce října bude vyhlášeno otevřené výběrové řízení na ředitele IPR.